Re: Hokej
Napsal: 23 led 2022 10:56
od Patin
Měl dvě možnosti. Sedět doma na zadku a dál se utápět v depresích, nebo vzít nabídku z nižší americké soutěže a odjet. Jan Mandát (26) zvolil druhou možnost. Tvrdý dvouletý trest za užití kokainu mu stopnul nadějně rozjetou kariéru. Nemohl hrát v Evropě ani v nejvyšších dvou soutěžích Severní Ameriky. Jedinou možností byla ve Státech třetí nejvyšší ECHL. Teď Mandát válí za Indy Fuel. „Už chci jen hrát hokej, být co nejlepší na ledě i mimo něj, být dobrý člověk,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium.
V prosinci 2020 měl pozitivní test na kokain. Dostal distanc na 24 měsíců, přišel o práci. Z Pardubic Jana Madáta vyhodili. Z forvarda s reprezentačním potenciálem se stal kluk na pracáku. Za pár korun makal na pile, aby se uživil. Přibral, topil se v psychických problémech. Teď ale, zdá se, začalo svítat na časy lepší. „Snažím se to z hlavy vytěsnit,“ svěřuje se útočník, který aktuálně působí v americkém Indianapolis, kde hraje ECHL. A vede se mu výborně.
Jak jste si užil návrat do hokejové kabiny?
„To ani nejde popsat. Užil jsem si to neskutečně. Dlouho jsem nehrál a právě tohle mi hrozně chybělo. Byl jsem samozřejmě trochu bez kondice. Spáchalo se to celé hodně rychle. Nějak jsem se připravoval, ale chvíli trvá, než se dostanete do běžné zápasové fyzičky. Na začátku to tedy bylo trochu trápení, pro mě ale paradoxně v dobrém slova smyslu. Zase jsem mohl dělat, co miluju. Zase mě to nakoplo.“
Takže příjemné trápení?
„Ano, mně totiž všechno kolem hokeje chybělo. Po prvních trénincích si mě ještě nechal trenér na ledě a dusil mě, ať se dostanu zpátky do kondice. Tohle nemá nikdo rád, ale já se u toho fakt usmíval. Když jsem pak seděl v šatně úplně splavený, měl jsem z toho dobrý pocit. Že zase něco dělám, investuju do sebe a dřina má smysl.“
Počítám, že zápas od zápasu se pocit zlepšoval.
„Přesně tak. Je to stejné, jako když hokejistovi normálně skončí sezona v dubnu a zpátky na led jde až někdy v červenci. Můžete ve volnu trénovat, jak chcete, ale první týdny se stejně necítíte dobře. Přesně takhle jsem to měl já, akorát moje pauza netrvala tři měsíce, ale rok. Pořádně jsem netrénoval, o to to bylo horší. Stejně jsem do toho ale skočil po hlavě. Přiletěl jsem ve čtvrtek 9. prosince, v pátek a sobotu jsem si zatrénoval a v neděli jsem hned šel do zápasu. Další týden jsme hráli tři dny po sobě: v pátek, sobotu i neděli. Naštěstí se mi ty zápasy povedly, dostal jsem se do toho.“
Jaké bylo to první utkání? Pauza trvala opravdu téměř celý rok, jak jste si návrat užil?
„To slovo užil je v tomhle takové zrádné. Moc jsem se samozřejmě těšil, ale všechno kolem bylo těžké. Přišel jsem do nové ligy, kterou jsem nikdy nehrál. Měl jsem různá očekávání, od soutěže jako takové, ale i od sebe. No, a ten první večer jsem se cítil na ledě absolutně ztracený. Pořád jsem chtěl všude lítat, měl jsem šílenou radost, že zase hraju. Ale takticky jsem vůbec nic nedodržoval. (směje se) Trenér mi řekl jen něco málo před zápasem během pěti minut, na ledě jsem na to ale úplně zapomněl.“
Bodově to vypadá úžasně, v patnácti zápasech jste po roční pauze nahromadil už sedmnáct bodů. To je ECHL tak snadná soutěž?
„Snadná není, opravdu by se mnozí divili, jak se ta liga zvedla. Sám jsem nečekal, že se mi bude hned takhle dařit. Co jsem slyšel o ECHL dřív, tak to byl jen hnůj. Samé bitky a pramálo hokeje. No, za těch patnáct zápasů jsem viděl zatím dvě rvačky. Bavil jsem se o tom i s trenérem. Říkal mi, že se to hodně změnilo, že teď už liga vůbec není taková, jaká byla před lety. Hraje tu hodně mladých kluků, kteří by jednou mohli skončit v NHL. Byl jsem opravdu hodně překvapený, jak kvalitní hokej se tu hraje. Je to opravdu rychlé, všechno v tempu.“
Co je ECHL
- profesionální zámořská soutěž založená v roce 1988
- původně se jmenovala East Coast Hockey League, ale teď používá pouze zkratku ECHL (a už se nehraje jen na východním pobřeží)
- v aktuální sezoně v ní působí 32 týmů, z nich 27 je oficiálně druhou farmou některého z klubů NHL
- dosud 718 hráčům se podařilo dostat z ECHL až do NHL, nejznámějším českými jmény mezi nimi jsou brankáři Tomáš Vokoun, Milan Hnilička, Petr Mrázek, Vítek Vaněček a Daniel Vladař, ale prošli tudy i David Kočí, Radek Smoleňák nebo Andrej Nestrašil.
Od trenéra cítíte důvěru?
„Maximální, opravdu cítím, že mi věří. Hned mě pasoval do role lídra týmu. Patřím tu mezi nejstarší hráče. Hraju první lajnu, všechny přesilovky, teď i oslabení. Ani jsem nevěděl, že v ECHL je pravidlo, že můžete hrát maximálně na tři pětky. Hrajete na deset útočníků a šest obránců, případně na devět plus sedm. To pro mě bylo překvapení. V prvním utkání jsem odehrál jen nějakých deset minut, abych se do toho dostal. Pak už to šlo ale nahoru. Teď hraju průměrně takových dvaadvacet minut za večer, do kondice jsem se tak dostal opravdu rychle. Je to náročné, ale užívám si to.“
To musela jít kila dolů opravdu hned.
„To si pište! Měl jsem nadváhu asi deset kilo, teď už jsme zase ale zpátky na svém, jak jsem to měl v Pardubicích. Bylo to fakt rychlé. Liga je taky dost těžká v cestování, k tomu ty tři zápasy ve třech dnech... Klidně navíc hrajete doma, venku, doma. A ještě na tři lajny, je to vážně fičák.“
Nebyl trenér naštvaný, když viděl frajera, který přicestoval z Evropy a měl na břiše mírnou vanu?
„Nebyla mírná, byla fakt trochu větší. (směje se) On o tom věděl, já jsem hrál se vším absolutně narovinu. Říkal jsem mu, že mám nadváhu, ale že se do formy dostanu hned, což se rychle potvrdilo. Věděl, že jsem rok nehrál. Připravoval jsem se doma, ale víte, hlava na to není nastavená. Když řešíte, jestli budete hrát teď, nebo až za rok. Nebo jestli vůbec někdy budete hrát. Připravovat se takhle bez cíle je šílené, hlava nemá motivaci. K tomu jako hokejista máte odmala nějaký režim, o ten jsem úplně přišel. Až tady jsem hrábnul. Chodil jsem sám na led i do posilovny. Kousek od haly bydlím, takže jsem na zimáku skoro pořád.“
Mandát v Indy
zápasy 15
body 17 (8+9)
plus/minus 7
střely 41
trestné minuty 6
Jak to vůbec vypadá právě se zázemím a péčí o hráče? Z toho pohledu je ECHL pro českého fanouška pořád velkou neznámou. Dá se to srovnat s extraligou, nebo s AHL, kde jste působil před lety?
„Tady to máme určitě lepší, než jaké jsem to poznal v AHL. Kabinu bych regulérně srovnal s tou pardubickou. Podobně velká, máme v ní všechno. Saunu, stoly na rehabilitaci. Stadion je nádherný. Byl jsem opravdu překvapený, zatím nemůžu říct na klub i na ligu půl špatného slova. Je vidět, že Indy je farma Chicaga, byť tedy až druhá. Blackhawks tady investují nějaké peníze. Je to znát.“
Vzbudil váš příchod třeba zájem místních médií? Nevím, na kolik se o klubu píše, ale město Indianapolis má skoro milion obyvatel.
„Ani ne, dělal jsem jen nějaké rozhovory pro klubové stránky. Vyjádřil jsem se tam popravdě, proč jsem tady, co se stalo. Jsem šťastný, že tu na mě lidi nekoukají skrz prsty. Píšou mi pozitivní zprávy, jsou rádi, že tu jsem. Já se týmu snažím maximálně pomoct.“
Zdá se, že právě týmové výkony jste svým příchodem dokázal pozvednout. Klub se v tabulce nacházel u dna, teď pomalu stoupáte vzhůru.
„Teď jsme to rozjeli a šlapeme. Vyhráli jsme pětkrát v řadě, což se týmu povedlo vůbec poprvé v sezoně. Navíc se tak stalo proti týmům, které v tabulce naháníme, abychom se dostali do play off. Teď nám schází už jen čtyři body, což není moc. Dva zápasy a jsme tam. Utkání nám navíc zbývá odehrát ještě spousta, tuším, že nějakých pětatřicet. Cesta bude dlouhá, ale cíl máme jasný. Hned mi řekli, že mě berou, abych je dostal do play off.“
Říkáte, že na vás lidi nekoukají skrz prsty. Máte pocit, že v Česku by to bylo jiné?
„Myslím, že určitě. Jsem proto rád, že jsem mohl první kroky po pauze udělat někde jinde. Abych celý natěšený začínal a hned bych z tribun slyšel, že jsem feťák... To fakt ne. Abych řekl pravdu, už jsem tu temnou dobu tak nějak vytěsnil. Nedá se říct, že bych na to úplně zapomněl, to samozřejmě nejde, ale tady mi to nic a nikdo nepřipomíná. Nikdo mi to nemlátí o hlavu a já se můžu soustředit na hokej.“
Pomýšlíte vůbec na návrat do Česka?
„Určitě, chci si extraligu zase zahrát. Nebojím se. Není to tak, že bych se z toho sesypal a raději tam vůbec nešel. Jen teď si prostě užívám to, že na restartu kariéry nejsem všem na očích a mám klid.“
Spoluhráči ví, co předcházelo vašemu příchodu do klubu?
„Jasně. Hned první den jsem měl nějaké přivítání v kabině. Vzal jsem si rovnou slovo, měl jsem takový menší proslov. Chtěl jsem to ze sebe hned shodit. Řekl jsem, co se stalo, jak to bylo a proč jsem tady. Že jestli k tomu někdo něco má, ať za mnou přijde, ale řešit už to nechci. Je to pro mě minulost, kapitola, která je za mnou. Už chci jen hrát hokej, být co nejlepší na ledě i mimo něj, být dobrý člověk.“
Jak to vzali?
„Velice dobře. V Americe je nátura jiná, tady lidi ocení, když otevřeně přiznáte barvu. Když se za něco neschováváte a upřímně řeknete, jak to bylo. Tím si získáte respekt a důvěru. Od té doby jsem o tom s nikým nemluvil, kluci se ke mně chovají úplně normálně, nikoho moje minulost už nezajímá. Oni mě znají takového, jaký jsem teď a tady.“
Jaký je život v Indy, jak se městu přezdívá?
„Je to skvělé, město je nádherné. Zimák je tady asi patnáct minut jízdy od centra, takže úplně denně tam nejsem. Je tam ale hodně vyžití, hodně sportu. Hraje se tu NBA i NFL, minulé pondělí tady bylo finále univerzitní ligy amerického fotbalu NCAA. Je tu krásná zoologická zahrada. Město je opravdu pěkné, ale úplně to v něm nežije, je takové klidné. I polohou v Americe je ale dobré. Máme to tři hodiny do Chicaga, čtyři do Nashvillu. Jsem tu moc spokojený.“
V prosinci jste v rozhovoru pro Sport říkal, že existuje šance, že byste si mohl zahrát i vyšší AHL. Je to aktuální?
„To nevím, neřeším to. Soustředím se jen na Indy, abych se tady dostal do hokejové formy. Abych byl připravený, kdyby se náhodou něco naskytlo. Na stole to ale právě teď není.“
Vkrádají se vám do hlavy myšlenky, jaké to bylo touhle dobou přesně před rokem? Měl jste v kapse novou smlouvu v Pardubicích, hrál jste extraligu, naskočil jste za národní tým… A teď brousíte ledy v ECHL.
„Jasně, tyhle myšlenky jsou. Už to není na každodenním pořádku, ale to víte, že to tam mám. Hodně se to zlepšilo tím, že jsem začal hrát. Pomáhá mi to zapomenout, nemyslet na to. Když ale extraliga začala, byl říjen a já doma koukal na zápasy Pardubic, jak se jim daří... Strašně mě mrzelo, že tam taky nemůžu být. Zrovna je úspěšná sezona a já tam nejsem. Stejné to je i s nároďákem. Když jsem viděl, kolik pan Pešán dával prostoru mladým klukům, taky jsem si samozřejmě říkal, že jsem tam taky mohl být. Bohužel se ale stalo, co se stalo. Je to za mnou a koukám jen dopředu.“
Řeší se ještě odvolání a případné snížení trestu? Ten vám jinak v plné výši vyprší až za rok v lednu 2023.
„Pořád se o tom bavíme, řeší se to. Teď to má ale trochu volnější průběh, což je dáno tím, že už aspoň někde hraju. Vím skoro na sto procent, že letos už do rozjeté extraligové sezony nenaskočím, za pár dnů končí přestupové okno. Teď to všechno směřuje k tomu, abych od léta mohl začít normálně v Česku, nebo jinde v Evropě. Zkoušíme dělat všechno možné. Když to nevyjde, tady v Indy mám dveře otevřené.“
